Náš příběh

KAREL ZIMA

Všechno začalo v roce 1973, kdy jsem byl vybrán do tanečního klubu vedeného Bedřichem Guthem. Právě tehdy se otevřela cesta, která se nakonec stala smyslem celého mého života. V Tanečním klubu Lovosice jsem absolvoval své první soutěže a poprvé okusil atmosféru soutěžního tance, která mě okamžitě pohltila.

O rok později jsem odešel studovat do Ostravy a stal se členem TK NHKG Ostrava, jednoho z tehdy významných klubů, kde působili i špičkoví tanečníci, mezi nimi například Zdeněk Chlopčík. V tomto prostředí jsem získával cenné zkušenosti až do roku 1976. Následně jsem se vrátil zpět do Lovosic, kde se začala psát další důležitá kapitola mého tanečního života.

V roce 1978 jsem nastoupil ke studiu taneční konzervatoře a zároveň jsem se poprvé postavil do role lektora. Společně s manželkou Alenou Zimovou jsme začali vést taneční kurzy, které se postupně rozšířily z Lovosic také do Ústí nad Labem, Třebenic a Brozan nad Labem. Vedle výuky jsme aktivně tančili za klub vrcholového tance, s nímž jsme absolvovali řadu vystoupení nejen doma, ale i v zahraničí.

Ve stejném roce jsme založili Taneční klub STK Lovosice, který se po roce 1989 přejmenoval na TK PROTAZ Lovosice. Klub se díky poctivé práci, odhodlání a podpoře sponzorů vypracoval mezi nejlepší v republice. Pod jeho hlavičkou tančili nejen domácí, ale i zahraniční tanečníci a klub se opakovaně probojoval do finále mistrovství České republiky družstev ve standardních i latinskoamerických tancích. Některé páry dosáhly až na titul mistrů České republiky.

Právě v PROTAZu Lovosice vyrostla celá řada výrazných osobností taneční scény. Své jméno zde zanechali například Jan Onder s Lucií Hunčárovou, Filip a Veronika Růtovi, Tomáš Hošek se Simonou Švrčkovou či Isac Berardi s Jitkou Wallischovou (Šorfovou). Každý z těchto párů přinesl na parket kus sebe, svůj příběh, energii i emoce a společně spoluutvářeli atmosféru klubu, který byl vždy víc než jen místem pro trénink.

Rok 1994 přinesl další silný osobní moment – ke mně do výuky přibyla dcera Michaela Zimová, později Pavlatová. Společně jsme rozšířili taneční kurzy o Litoměřice a další města a tanec se tak stal nejen profesí, ale i rodinným poutem, které přetrvalo dodnes.

Díky vysoké úrovni klubu a účasti mnoha párů na soutěžích světového poháru jsem měl jako trenér a majitel možnost navštívit přibližně čtyřicet evropských zemí. Tyto cesty pro mě nebyly jen pracovní povinností, ale především odměnou za roky úsilí, energie a srdce, které jsem tanci a lidem kolem něj věnoval.

Když se dnes ohlédnu zpět, vidím celý život protkaný rytmem hudby, pohybem a lidskými příběhy. Tanec mě naučil pokoře, vytrvalosti i radosti ze sdílení. Snažil jsem se ho šířit mezi ostatní a předávat dál to, co mi sám dal. A pokud jsem někoho inspiroval, potěšil nebo přivedl blíž k druhým lidem, pak mělo všechno smysl. Protože tanec není jen o krocích – je o životě. A ten můj byl celý protančený.

MICHAELA PAVLATOVÁ

S tancem jsem vyrůstala od malička. Byl přirozenou součástí našeho rodinného života, protože moji rodiče vedli taneční kurzy i taneční klub. Taneční sál pro mě nebyl cizím místem, ale prostředím, kde jsem se učila pohybu, hudbě a tomu, co znamená sdílet radost s ostatními.

Ve čtrnácti letech jsem se sama vydala cestou závodního tance. Postupně jsem se zdokonalovala na soutěžích u nás i v zahraničí a tanec se stal nejen vášní, ale i životní cestou. Dosáhla jsem mezinárodní třídy, stala se finalistkou standardních i latinskoamerických tanců na mistrovství České republiky a několikanásobnou semifinalistkou mezinárodních soutěží. Po dobu patnácti let jsem závodně tančila a reprezentovala Českou republiku.

Už od osmnácti let předávám své zkušenosti dál a učím taneční kurzy pro mládež, kterým se věnuji nepřetržitě dodnes. Od roku 2016 vedu také kurzy pro dospělé, a to jak pro začátečníky, tak pro pokročilé.

Výuka pro mě nikdy nebyla jen o krocích a technice. Je o radosti z pohybu, o sebevědomí na parketu a o atmosféře, ve které se lidé cítí dobře. Právě propojení rodinné tradice, závodních zkušeností a lásky k tanci tvoří základ kurzů, které dnes vedu, a které dávají tanci smysl pro další generace.

JAN PAVLATA 

K tanci jsem šel už od malička naproti, nebo spíš tanec šel naproti mně díky mámě. Možná si proto někdo může myslet, že rozhodnutí pokračovat v rodinné tradici nevzešlo z mé hlavy, ale není to tak. Takové břímě jsem na sebe uvalil já sám, protože jsem chtěl pokračovat v něčem, v čem vidím smysl a potenciál. 

Tanečním kurzem jsem si prošel jako každý jiný, a právě díky tomu dokážu lépe porozumět kurzistům. Když teď stojím na druhé straně parketu, je pro mě nejhezčí vidět, že jsem někoho přiměl k tanci a dokonce se u toho baví.

Věřím, že tanec je dovednost, kterou se může naučit každý, bez ohledu na věk. Důležité je nebát se udělat první krok. Nemusí to být nutně u nás, i když budeme samozřejmě rádi. Pro mě je tanec stále cestou – cestou učení, hledání vlastního stylu a navazování na vše, co tu bylo vybudováno přede mnou. A jsem upřímně zvědavý, kam mě tahle taneční cesta zavede dál.